Leden 2016

Now we’re left here in the pain.

30. ledna 2016 v 21:30 | Inny Emilly |  journal
Došly mi snad nápady? Nemám už vůbec o čem psát? Nebo už mi snad mé nápady přijdou trapné. Stále se snažím najít nějaké oživení mého každodenního života, ale pořád nic. Hledám věci, které mě někam posunou, uleví mi, zabaví mě a přitom to nebudou vyhozené peníze, ztráta času a zklamání. Nejlepší by bylo, objevit věci snadno dosažitelné, myslím finančně. Přemýšlela jsem o různých věcech. O psaní, o víře, o hraní na hudební nástroje, o kreslení, či jinou kreativní činnost, o dobročiných věcech... prostě o spoustě věcí. Pořád jsem se pro nic nějak více nenadchla. Mám potřebu tyhle věci rychle vzdávat, když se mi hned nedaří, abych se dále neztrapňovala. Proč?

Dneska jsem musela dumat nad tím, proč jsem takový smolař. Mám kamarádku, má štěstí. Vždycky. Ta kdyby měla v krabici půl milionu a ztratila je na ulici.. vsadím se, že jí druhej den někdo zazvoní u domu a dá jí je. ožná ještě s ranním kafem k tomu a pravděpodobně to bude nějaký mladý, pěkný kluk, co ji okamžitě pozve na rande. Prostě lucky girl. Ale já? Mně se takové zázraky nedějí. Přesto si netroufám nějak zvlášť stěžovat, protože přece jenom... mám hodně věcí a nemám proč být nevděčná.

Co se to tady vlastně snažím říct těma všema kecama? To nevím ani já sama. Vlastně jsem jen chtěla napsat o tom, jakou mám hroznou chuť blogovat a psát, ale zároveň nemám nápad. Nechci aby to bylo pořád dokola. Chci něco nové, jiné. Jenže co? Abych pravdu řekla, poslední dny jsem nad tím hodně přemýšlela a chtěla bych to tady zase oživit a rozjet, jenže něčím novým a to ještě musím domyslet. Prošla mi hlavou i myšlenka typu: "co takhle nový blog?", ale začínat zase? Po třech letech tady? Má to cenu? Nechci se vzdát tohoto blogu, ale zároveň to chce nějaký fresh start. A nebo ne? Nebo mám prostě jen pokračovat tam, kde jsem skončila?


I'm always running away from someone or something. But I've never gotten anywhere.

19. ledna 2016 v 16:25 | Inny Emilly |  journal
Včera večer jsem si šla lehnout brzy, byla jsem unavená, ale nemohla jsem usnout. Nějak na mě všechno dolehlo a měla jsem ten chvilkový stav zoufalství, sebenenávisti, utápění se v žalu a podobně. To asi všichni známe. Opravdu obdivuji lidi, kteří dokáží své problémy skrývat, schovávat je za dobrou náladu a být stále tak pozitivní. To já asi neumím. Jsem velká negativistka, co se mé osoby týče. Vždycky si představuji to nejhorší. Přesto ale nejsem schopná se sebou něco dělat. Neustále vše odkládám a jen si představuju, jaké to bude, až to jednou opravdu dokončím a říkám si, že už s tím vážně začnu. Nezačnu. Stále to budu odkládat a pravděpodobně se nikdy nepoučím.

Pořád dokola jsem přemýšlela, proč nejsem schopná se odpoutat od určitých věcí. Proč nejsem schopná to nechat plavat. Vždyť mně samotné by se ulevilo. Jenže smířit se s těmi věcmi je tak těžké a přitom tím ničím jen sama sebe. Pořád mám v hlavě určité představy, kterých se prostě nehodlám vzdát a díky tomu, se nejsem schopná pohnout vpřed. Být takhle zaseknutá je fakt nesnesitelný, ale přitom je to jen mojí vinou..

Jenže co s tím? Jak se hnout z místa, ze kterého na jednu stranu nechcete pryč, ale zároveň to přesně potřebujete. Vím, že musíme dělat i věci, které se nám nezamlouvají, že jsou věci se kterými se prostě musíme smířit a jít dál, že nic není úplně lehké a zadarmo... ale.... jak? Jak se smířit?

Přeýšlela jsem nad tím, co vlastně znamená láska. Co to je? Aby bylo jasné.. moc se k tomuhle slovu nikdy nevyjadřuju a nerada mluvím o takovém tématu, ale včera mě to napadlo a musela sem nad tím dumat. Je to jedna ze zažraných představ co mám o vztazích a o tom, jak má láska vypadat a když sem ve vztahu a nevypadá to ted tak, i přesto, co k němu cítím, říkám si, jestli je to vůbec to správné s ním být. Takže tedy...co je to ta láska? Podle mě se láska schovává v maličkostech, které ten druhý pro vás dělá, nebo které na něm máte rádi. Jsou to věci, které jsou jen mezi vámi. Je to pohled, jakým se na vás ta osoba dívá. Pocit, že jste jedinou osobou na světě, na které opravdu záleží a že jste vlastně úžásní i přes všechny vaše chyby. Láska, to je nadšení pro věci, které má ten druhý rád a obdivování ho za to. Je to pocit bezpečí, vyjímečnosti, opory i podpory. Je to dělání pro druhého něco navíc jen tak, protože chcete. A hlavně, je to to, co cítíte a jak jste schopní s tím pracovat. Teda podle mě...