Březen 2015

Maybe there is no hope for me.

30. března 2015 v 18:29 | Inny Emilly |  journal
Tenhle článek bude pravděpodobně to nejosobnější, co jsem kdy na blog napsala, nebo komukoliv řekla. Pravdou je, že jsem v depresi a potřebuju to, co mi neustále běhá v hlavě prostě někam napsat. Je to něco, co jen tak lidem neřeknete, nepochopí to. Nevcítí se do vaší situace. Nemůžou. Hlavní myšlenkou toho všeho je, že naprosto nenávidím sama sebe. Vím, je to typický pubertální problém, vlastně možná všechno co se mi honí hlavou, by se dalo nazvat "puberta". Jenže problém je, že se to neděje jen teď. Je to tak celý můj život. Já jsem taková, celou tu dobu.

Jsem naprosto posednutá tím, aby mě lidi měli rádi. A když říkám posedlá, myslím opravdu posedlá. Neustále sleduju veškeré rekce lidí na mě, jejich názory, sebemenší změny v chování, to co říkají a co si asi myslí. Tak moc chci být oblíbená, upřímně oblíbená. Chci aby mě lidi měli rádi takovou, jaká jsem. Aby mě takovou brali, stáli za mnou a byli ochotni pro mě udělat kde co, tak jako já bych udělala pro ně. Protože jsem přesně ten typ, co neumí být falešný kamarád. Mám ráda jen opravdu málo koho, ale když už, tak do toho dávám všechno. Nemůžu si pomoct jinak to neumím. Všechno mě to hrozně pohlcuje. Neustále o všech okolo pochybuji, žárlím, že se s někým někdo baví víc, že mně se někdo s něčím nesvěří a podobně. Jsem s tím opravdu šílená.

depressed | Tumblr

Nikomu nevěřím, neveřím, že mě někdo má doopravdy rád. Ve všem hledám lži a faleš, nebo nějakou skulinu. V hlavě vidím jen to, jak všichni chtějí a jsou lepší. Jak mají víc, jak je lidi mají radši a pořád se ptám sama sebe "Proč to nejsem já? Proč jsem jaká jsem? Proč mě lidi taky nemůžou mí tak rádi? A proč v tom musím tak vrtat?" Nedokážu to prostě nechat volně plynout a nedělat si s tím hlavu. Musím nad tím do hloubky přemýšlet a pochybovat, urážet se a nikomu nic nevěřit.

Už jao malá jsem taková byla. Na základce jsem měla skupinu kamarádek, ale žárlila jsem na svou nejlepší kámošku, protože ji měli všichni radši. Pořád jsem podezřívala ji i všechny ostatní, že mě nemají rádi, chtějí se mě zbavit a podobně. Dokonce jsem je jednou i sledovala (možná né jenom jednou). Pravděpodobně jsem paranoidní a blázen, ale vím, že mě prostě moc lidí zrovna rádo nemá. Strašně těžko se to vysvětluje, tak ráda bych uvedla konkrétní případy, co všechno mě k těmhle myšlenkám vede, ale nemůžu. Nepíšu to, protože bych chtěla, aby jste mi začli psát věci jako "to určitě není pravda, někdo tě zajisté rád má" nebo "kdo tě nemá rád takovou jaká jsi, ten si tě nezaslouží". Nemyslete se, že jsem si tohle neříkala, problém je, že když mě takvou jaká jsem nemá rád nikdo, tak kdo si mě sakra teda zaslouží?

Feeling crazy

Nejhorší na tom je, že taková já už prostě sem a nemůžu na tom nic změnit. Snažila jsem se.. tak moc jsem se snažila, ale nemůžu to změnit. Je to tak hluboko ve mně zabudované a všechny ty věci, které se mi v životě děly, to ještě víc usadily a já se toho prostě nemohu zbavit. Pořád už budu žárlivá, výbušná, urážlivá, nevěřící a posedlá i paranoidní. Nenávidím to. Nenávidím ten pocit, že s tím nemůžu nic udělat. A už vůbec netuším co mám dělat. Jsem z toho vážně zoufalá a jsem na to sama.

Nesnáším to, že jsem sama. Nemám ráda na jednu stranu lidi, ale na druhou potřebuji být ve středu pozornosti, mezi lidma. Nenávidím pocit, že jsem sama. Ani vám to tu nemůžu pořádně celé popsat, protože půlka z toho co se mi honí hlavou, mi vypadne při psaní. Nemůžu to prostě mít jinde než v hlavě a bude mě to tam hlodat už napořád. Neustále věřím, že si jednou snad zasloužím být šťastná a aby mě měli lidi rádi. Pořád všem odpouštím, všechno se snažím chápat, někdy jsem empatická až hrůza. Jenže nikdo takhle nikdy nebude chápat mě. A já stále v hlavě držím tu naději a víru, ale možná, že pro mě prostě žádná není.

Třeba by pomohlo, kdybych nad tím vším tolik nepřemýšlela, nebo se v tom tak nevrtala a neviděla hned ty nejhorší scénáře, protože když se o něco někdy přestanete snažit, přijde to samo, ale problém je v tom, že to prostě nedokážu, taková už jsem a nic na tom nemůžu změnit.

• [28.3.2015 - 29.3.2015] third remarks

29. března 2015 v 19:03 | Inny Emilly |  diet

Pořád jsem ještě částečně nemocná a nějaké běhání a podobě moc nezvládám. Navíc s tím jídlem je to celkem na prd, protože, když už je zrovna víkend, kdy můžu jíst pravidelně a pdobně, tak trávím čas s kamarády, což obvykle zahrnuje i hromady (nejlépe nezdravého) jídla a alkoholu. Teda alkoholu teď moc nebylo, ale myslím tak celkeově ty víkendy a bohužel né jen víkendy. No jo, když chci jíst, musím to umět vyvážit dostatkem pohybu, což je pro mě velký problém. Ale léto se blíží a s ním i plavky a chci to pro sebe dokázat! Musím! A dokážu!
Ještě musím dodat, že podle jídelníčku si asi řeknete, že je to v pohodě, že jím celkem málo, nebo vynechávám jídla, ale, věřte, že toho sním víc než bych ráda. Nedávám si moc porce pro jednoho, sním toho rovnou kopec.. Což je další věc, kterou bych se ráda odnaučila.. jíst za dva,nebo dokonce v nejhorším případě i za tři.

• 28.3.2015
- snídaně/oběd: palačinky s jogurtem a ovocem
- večeře: kuřecí prso s broskví a sýrem, hranolky
- později: dámská jízda vyžadovala i brambůrky =D
- tekutiny: 1x ovocný čaj, 3x sklenice vody, 3x sklenice jahodového džusu, 1l piva
- pohyb: posilování břicho,nohy
- váha: 59kg

• 29.3.2015
- snídaně: chleba s máslem, sýrem, šunkou, hroznové víno
- oběd: gnocchi s pórkovou omáčkou
- svačina: čokoláda (no, na to fakt pyšná nejsem)
- tekutiny: 5x sklenice vody, 0,5l jahodového džusu, 1x zelený čaj
- pohyb: posilování na břicho, procházka

• [9.3.2015 - 27.3.2015] second remarks

27. března 2015 v 18:16 | Inny Emilly |  diet

Zase nastala dlouhá pauza, jelikož jsem byla nemocná, takže jsem na to víc jak 10dní pěkně kašlala. Byla jsem zas pochopitelně líná. Týden jsem nemocná a zas to jde všechno do háje. Takže jsem zase musela začít. Připadám si v tom jako věčný začátečník. Pokaždé, když se do toho vážně dám a držím nějakou chvilku a doknce mě to i baví, onemocním. To fakt miluju. Ale nevzdám to. Cesta za vysněnou povahou je pořád přede mnou.
Trošku mám problém se svačením. Jelikož chodím do školy, tak dopoledne toho často sním víc než bych chtěla a na oběd přijdu domů třeba ve tři, nebo se někdy vracím domů i 5,6h.

• 27.3.2015
- snídaně: chleba se šunkou a sýrem
- svačina: jablko, bageta
- oběd: zeleninový salát s těstovinami
- svačina: nic
- večeře: kuře na zelenině s rýží
- tekutiny: 2x kafe, 4x sklenice vody
- pohyb: procházka, posilování na břicho a nohy

STATISTICS: 16.03. 2015 - 22.03. 2015

27. března 2015 v 16:28 | Inny Emilly |  blog news
Pondělí11
Úterý14
Středa9
Čtvrtek13
Pátek9
Sobota15
Neděle22
Celkem93

STATISTICS: 9.03. 2015 - 15.03. 2015

27. března 2015 v 16:27 | Inny Emilly |  blog news
Pondělí11
Úterý9
Středa11
Čtvrtek20
Pátek29
Sobota21
Neděle28
Celkem129

I live for the high ’til I’m free falling.

22. března 2015 v 10:55 | Inny Emilly |  journal

Není čas, ztrácet čas! Tím se poslední dobou snažím řídit. Zjistila jsem, že čím více volného času, tím více jsem líná a promrhám ho poflakováním. Asi potřebuju být více ztaneprázdněná, jinak prostě se k ničemu nedonutím a budu akorát sedět doma u počítače, zívat a pojídat hromady cukrů, a to je přesně život, který nechci vést. Ale tak jako obvykle, kecat o tom a něco dělat, v tom je velký rozdíl. Poslední dva dny jsem měla práci a musím uznat, že to byla pro mě asi nejlepší práce na světě. Bohužel to není práce na každej týden, dokonce ani měsíc. Tohle je spíš tak každého půl roku, ale baví mě to, to je hlavní.

Věci se uklidnily a já taky.. Všechno je teď tak nějak víc v pohodě, ačkoliv to nechci zakřiknout. Aby to zas nebylo, že si ted' řeknu, jak je všechnou oukej a za hodinu to nebylo jinak, což se mi stává často. Skoro se až bojím na blog psát o nějakých pozitivních věcech, protože většinou se do pár dnů změní. Asi ten článek nebudu protahovat.. né že by nebylo o čem psát, ale nějak, když jde o samé pozitivní věci (víceméně), tak nemám takovou potřebu se rozepisovat.

When someone makes you the happiest person and the saddest perso at the same time, that's when it's real. That' when it's worth something-

15. března 2015 v 14:31 | Inny Emilly |  journal
Už nechci.. nechci! Nechci se neustále cítit mizerně, strachovat se, že o někoho přijdu, že zase bude něco špatně. Už se nechci cítit tak sama a být neustále tak nejistá. Je to jako přecházet most v džungli typu Indiana Jones. Jestli víte co tím myslím. Nechci se takhle dál cítit, ten pocit nejistoty a osamění je hrozný. Být sám má tu výhodu, že nemáte koho ztratit. Ale tenhle pocit osamělosti je horší. Strach, že o někoho přijdete, ani nevíte jak. Věci se dokážou měnit tak rychle. Jeden den všechno růžové, druhý den jste na dně. Tohle už mě nebaví.

Taky jsem si potvrdila, jak moc mě asi lidi vážně nemají rádi. Prý jsem hrozná píča, děsně namyšlená a podobně. Prostě hrozný člověk, znáte to. Vtipné na tom je, že to řekla holka, která mě tak rok a půl neviděla a která si ke mně chodila pro rady, říkala jak mě má ráda, že doufá, že zas brzo přijedu a podobně. Prostě ve zkratce, za mnou celkem běhala a nevypadalo to, že by mě moc neměla ráda. A najednou jsem pro ni největší namyšlená píča na světě. To docela pobavilo. Asi mě to ani netrápí, spíš nechápu moc důvod. S tím, že si o mně lidi myslí, že jsem namyšlená, arogantní a tak, se setkávám poměrně často. Celkem je chápu, že si to myslí. Asi tak i dost působím, hlavně pro lidi, který mě právě poznali. Nějak s tím ale nemůžu nic moc udělat.


Jsem jaká jsem. Má hodně záporných vlastností a ty dobré jsou těžko vidět, nebo je spíš lidi celkem přehlíží. Dlouho mi trvá, než se s někým zblížím, ale když už, tak umím být opravdová kamardáka a udělat pro někoho kde co. A to neříkám hjako všichni ty lidi, kteří řeknou "jsem tu vždy pro tebe", ale přitom akorát drbou a když je vám nejhůř, tak je jim to vlastně putna. Je to se mnou těžký, málokomu se otevřu, umím být pěkně protivná, náladová, sobecká, někdy až zlá, arogantní a ano, půspbím jako namyšlená píča. Jenže realita je dost jiná, ale málokdo ji zná.

Untitled

No, radši už dost o tomhle tématu... Můžu vám sice vysvětlovat jaká jsem a jak je třeba mě poznat, než mě odsoudíte, ale k čemu mi to je? Nikdo z vás mě osobně nezná. Nikdo ani nepozná. Na jednu stranu mě to i mrzí, jenže kdybych tady mluvila jako já a všichni by věděli, kdo jsem, myslím, že by se blog absolutně změnil. Dala bych sem odkaz na svůj instagram a facebook a honila si ego nad tím, jak mi přibývají friends a lajky a pochvaly na fotky. (Teď to zní přesně namyšleně, ale chápete, co tím chci říct, že?) Zkrátka, bylo by to všechno jiné.

Měla bych se asi vážně začít víc věnovat blogu, když jsem tak hrozná v reálném světě, třeba budu lepší v tom virtuálním. Pravda je, že bych měla začít dělat víc věcí, ale jsem lenoch a každou maličkost odkládám a odkládám a nakonec se na to stejně zcela vykašlu, většinou. Pořád o tom jen kecám a prd dělám, takže protentokrát nebudu říkat, co všechno hodlám udělat, ale udělám to a pak až vám to oznámím,haha. :D

STATISTICS: 2.03. 2015 - 8.03. 2015

15. března 2015 v 13:14 | Inny Emilly |  blog news

Pondělí14
Úterý10
Středa22
Čtvrtek35
Pátek10
Sobota14
Neděle15
Celkem120

Nothing kills you like your mind.

13. března 2015 v 20:56 | Inny Emilly |  journal
Vztek střídá pocit viny, smutek, výčitky, hluboké myšlenky, které k ničemu asi nevedou.. Znáte to, jak někomu něco vysvětlujete, snažíte se mu pomoct a namluvit mu něco, v co věříte vy, váš názor a najednou zjištťujete, že jste do teď tomu vlastně nevěřili, ale když se to snažíte nacpat druhým, tak to teprv začne dávat smysl? Asi jsem to teď přesně nepodala tak, jak bych chtěla.. nebo tak aby se to aspoň dalo pochopit. No, spisovatel ze mě nejspíš nebude.

skins they fucked you up - Buscar con Google

Každopádně se moje myšlenky asi srovnaly. Jen abych to taky dokázala použít v praxi, což občas pokulhává. Obzvlášť, pokud tomu vládne alkohol. Možná, kdybych nad tím tolik nepřemýšlela.. možná kdybych tolik nehledala, co je správné a co ne, nebo jak se rozhodnout... Jenže v životě je takových možná tucet. Vždycky je možnost se rozhodnout a vždycky jsou tu nějaké následky. Problém je, že nevíme vždy přesně co se stane. Vše má své pro i proti. A přesně to jsou ty hrozně deep myšlenky, který teď pořád nechci mít.

Jen bych si přála jednu věc. Být prostě šťastná. Ale.. co mě vlastně udělá šťastnou? Jen bych chtěla začít na nějaký čas ty chvíle, kdy se nemusím strachovat, že něco řeknu špatně, že o někoho příjdu, že něco pokazím, nebo se s někým pohádám a podobně. Jenže to chci prostě moc. Lidi se hádají, zlé věci se dějí, občas jsou neschody, zvraty a já nevím co všechno. Důležité je, to umět vyřešit a překonat. Jenže to, že to vím já, a takhle to beru, ještě neznamená, že na to mají ostatní stejný názor. Někdy mi příjde, že je spousta věcí větší drama, než je třeba. A někdy si to drama vlastně způsobuju sama.

💀🔥

A k čemu my tohle dumání a přemýšlení nad tím vůbec je? K tomu, abych si to neustále přehrávala dokola a dokola... kam to vede? K poznání? Možná. Zase to možná... S některými rozhodnutími, prostě musíme žít. S některými věcmi, se prostě musíme smířit. Nic není úplně snadné a nikdy nebude..

The pretty lies. The ugly truth.

12. března 2015 v 18:58 | Inny Emilly |  journal
Nemocná a plná vzteku. To je můj momentální stav. Proč jsem nemocná a co mi je, ani nebudu rozebírat. Zaprvé nechci a zadruhé je to k ničemu. A proč jsem vzteklá? Joo, tak to bych taky ráda věděla. Občas mám stavy, kdy jsem bezdůvodně naštvaná a plná vzteku a nemůžu se toho zbavit. Hlavně momentálně ani nemám moc jak. Běhat jít nemůžu, ani žádnou fyzickou aktivitu, která by mě trochu zabavila, jelikož jsem, jak už jsem řekla, nemocná. A nějaké další věci na zbavení se vzteku asi neznám. Absolutně mě to sžírá. Je to jako tikající bomba. Stačí tak málo...a bum!

Untitled

Tyhle stavy fakt nemám ráda. Samou zoufalostí bych brečela, jenže přesně tomu se snažím za každou cenu vyhnout. Potřebuju se už uzdravit, najít si plno aktivit, abych se dostatečně zabavila na celý den, ptrotože jinak mám moc času nad tím, přemýšlet nad věcmi, které mi nakonec škodí. Chci říct.. moc přemýšlení a dumání a hrabání se v sobě samých není nejzdravější. Jsem ten typ člověka, co neustále válčí sám se sebou. S tím jaká jsem, jak vypadám, jak se chovám, co dělám, jak působím na lidi. Neustále se porovnávám s jinýma a snažím se přijít na způsob, jak najít to "správné" já. Jenže si nejsem jistá jestli to jde.

Pořád jsem ve všem tak rozpolcená. Na půl taková a na půl přesný opak. Strašně s tím bojuju. Je to jako nekonečná válka v mojí hlavě, kterou nedokážu zastavit, protože si nikdy nevyberu stranu. Možné řešení by bylo, prostě se smířit s tím jaká jsem, jenže... neustále hledím na okolí a to jak oni vidí mě. Ano, teď mi každej řekne "no tak se neuhlížej na druhý, buď jaká si.." a podobné řeči. Děkuji, nechci. Myslím, že všichni se svým způsobem srovnáváme s ostatními a poněkud i lpíme na jejich názoru. Nikomu není názor druhých na ně úplně jedno.

Photo

Asi je to i dobře, protože, kdyby nám to bylo zcela jedno, a dělali by jsme si totálně co chceme, nebylo by to asi úplně dobré. Vždyť si představte, co všechno by jste dělali, kdyby na názoru ostatní vůbec nezáleželo a nikdo vás nemohl soudit. Dobře, tak vy třeba ne, ale já rozhodně. Možná, kdybych se nebála názorů druhých, psala bych tenhle blog pod pravým jménem a sdílela tu to stejné, jako na sociálních sítích. Jenže to by třeba tenhle blog, ztratil své kouzlo. Teď je to místo, které mi nikdo nemůže vzít. Moje tajemství. Mé soukromí. Moje myšlenky. Můj život z jiného úhlu. Jiná realita. Útočiště.