Behind every beautiful thing there is some kind of pain.

2. listopadu 2014 v 20:42 | Inny Emilly |  journal
Už asi rok si v deníčku schovávám místo na poslední stránce. Je to asi půlka stránky, ale vím k čemu je určená. Řekla jsem si, že ji zaplním ve chvíli, kdy budu stoprocentně šťastná a nebude mi nic chybět. Že tam jednoho dne napíšu:
Milý deníčku,
ráda bych ti oznámila, že ten slavný den konečně nadešel. Mám vše, po čem jsem kdy toužila. Báječné kamarády, úžasný vztah s klukem, kterého m*luji, škola i rodina.. všechno vychází. Čekání na to, mi opravdu stálo za to. Byla to dlouhá cesta, stalo se hodně věcí, něco bolelo hodně, něco méně. Každopádně jsem to přežila a teď už je všechno v pořádku. Nebude tenhel báječný pocit trvat věčně, ale nebude ani poslední. Jednoho dne začnu možná psát nový deník a bude opět plný smutku, ale i radosti, ale tenhle ten jeden, ten končí happy endem.


Kažopdáně ze dne na den se vše mění. Jeden den je všechno bezva, druhej den se všechno hroutí. Never ending story. Svým způsobem dostanu vždycky to, co chci. Loňské léto jsem toužila potkat kluka, co mě přiměje přestat se bát vztahů a něco ve mě změní. Stalo se. Otočilo mi to život, ale nevěděla jsem, že to nebude šťastné a že ta změna půjde přes "utrpení". Chtěla jsem změnit školu, potkat lidi, kteří by mě měli rádi, mít partu, nejlepší kámošku.. stalo se. Ale ani to mi vždycky nebylo dost dobré a mělo to své mouchy. Pořád jsou v tom určité boje, neshody, zklamání, ale i radosti a naplnění (abych nepsala jen negativa). Chtěla jsem někoho, z koho se zblázním, do koho se zamiluju a úplně mu propadnu. Potkala jsem, ale nedošlo mi, že já mu propadnu, ale on mně ne. Byl to kluk, pro kterého by se holky rvaly. Divila jsem se, že chce mě. Netrvalo to dlouho, ale nešťastná jsem kvůli němu byla rok. Nikdy jsem k žádnému klukovi necítila to co k němu. Byla to ta první, skutečná láska. Taková ta, přes kterou se těžko dostáváte.


Pomohlo mi až to, když jsem potkala někoho nového. Teda, za tu dobu jsem jich potkala mraky, ale až u tohohle mi to pomohlo. Najednou jsem byla tak nějak volná. Nezmizelo to, ale vyrovnala jsem se s tím a už mě to nezžírá. Teď jsem s tímhle novým klukem, ale ani tak nemůžu říct, že jsem šťastná. Nějak z toho nemám žádné pocity. Nevidím nás spolu za měsíc, za týden a vlastně ani zítra. Nepřemýšlím nad budoucností s ním. Ale konečně vidím možnosti. Vidím volnost. Ano, jsem nevděčná a sobecká. Dneska nad tím musím celý den přemýšlet. Víte, chtěla bych to umět jako v těch seriálech. Se vším se srovnat, dát všem šanci, umět si vše vyříkat a prostě se přes to přenést a jen přát druhým štěstí. Ale kdo z nás ve skutečnosti nemyslí v první řadě na sebe? Říkáme, jak chceme pro své blízké to nejlepší a podobně, ale hlavně to chceme pro sebe. I když si to nepřiznáme, vše děláme, pro sebe a své štěstí, svoje možnosti a výhry, ne pro ty, které máme tak rádi. A říkejte mi klidně jak to není pravda, ale všichni jsme sobci. Někdo víc, někdo míň, ale jsme.
 


Komentáře

1 Dollie | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 23:06 | Reagovat

k tomuto článku sa mi hodí jeden citát: "tragédia života niekedy spočíva v tom, že dosiahneme to po čom túžime" .. hodí sa mi to k tomu lebo ako vravíš dostala si čo si chcela ale vždy nie tak úplne to čo si chcela (neviem ako normalne to napisať :D) .. a teraz veľmi nechápem pretože na začiatku vravíš že si čakala na deň kedy budeš úplne šťastná, potom ze si sa ho dočkala ale v závere už píšeš že nemôžeš povedať že si šťastná takže som celkom  zmetená ale pokiaľ si ten pocit šťastia na ktorý si čakala zažila tak som rada pretože každí si ho zaslúži :)

2 Betty | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 21:45 | Reagovat

No neviem, s posledným odstavcom úplne nesúhlasím. Podľa mňa to nie je pravda, nejdem to tu viac rozpisovať, keď ty máš svoj názor :).
Priala by som si, aby mi tiež všetko takto vychádzalo, teda, vlastne mi vychádza, len žiadny chlapci akých by som si priala som nestretla.

3 Smile | Web | 5. listopadu 2014 v 9:59 | Reagovat

Musím říct, že mě docela dostává, že jsme na tom úplně stejně, akorát že mě je 15. První láska... A trvá snad už věky, nedokážu se přes ni přenést, není tu nikde žádný most, který mi pomohl překonat tu hroznou cestu nad lávou - nad tím, že se zase spálím.
No víc si toho chystám do jednoho článku, tak to tu nechci moc rozepisovat :D :)
Každopádně tě chápu. Píšu si deníky už snad sto let, částmi jsou tam šťastné chvíle a částmi bych to celé jen zamalovala černě. Bohužel. Nečekám na to, až tam budu moct napsat, jak jsem šťastná. Těším se na to, až budu šťastná a budu si číst, jak jsem se trápila a jak se to všechno změnilo.
A proto nesnáším podzim. Je to hrozně depresivní období...
Ale lásku si zaslouží každý.

4 Alexandra☯ | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 21:40 | Reagovat

Myslím že o to, stať sa šťastným a byť ním aspoň chvíľku sa usiluje už veľa dievčat, teda ešte stále a asi im to nejako nefunguje. Rovnako ako ani Tebe, mne,..nikomu. Každopádne prajem, nech ten deň nadíde čo najskôr a nech denník skončí určite happy endom. Takú tú lásku, prvú, cez kt. sa nie a nie dostať poznáme asi všetci, bola podľa mňa tá najkrajšia, aj keď s veľa bolesťami, hádkami a padnutiami na dno. Ja mám taký pocit, že Ti dávam len a len za súhlas, všetci sme snoby a je už na nás, či menej alebo viac, ale sme. Veď je jasné, že keď to ja môžem mať a mám na dosah ruky, tak to radšej doprajem sebe, než niekomu inému, kt. to má metre od ruky, no nie? Bože, toto znelo hnusne, ale tak, hmm, ja si myslím že pravda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama