Říjen 2014

Happily ever after.

30. října 2014 v 19:01 | Inny Emilly |  journal
To jsem zas jednou říkala, jak budu chodit na blog a prdlajs. No jo, asi nemá cenu to říkat, stejně tu tolik nebudu. Většinu času trávím venku, takže asi chápete, že na blog není mnoho času a když ten čas je, tak si buď skoro nevzpomenu, nechce se mi a nebo není úplně nějak co psát. Teda to je zas trochu kec, protože by se toho našlo asi dost, i kdyby šlo třeba jen o písničku, ale jsem línej vepřík no.

Od neděle se pár věcí zase změnilo. Už nejsem forever alone a nějak si na to nemůžu zvyknout. Vztahy a já.. brrr. Však ono se to nějak vyvrbí. Časem. No, ale ani se o tom nějak bavit nechci, pro mě je teď hlavní, že trávím co nejvíc času s kamarády a jsem tak nějak spokojená. Nechce se mi nic dělat. Nechce se i učit, nic. Nejraději bych furt lítala venku. Každopádně to není úplně moc dobrý, protože pak to půjde z kopce ve škole a to bych nerada, jenže ta lenost a prokrastinace. Ach jo. Asi už vám ani nemám moc co psát, jen jsem se chtěla zas ozvat a oznámit, že mám nějaký život, který momentálně prožívám :D takže na blog nechodím nějak moc. I s tím obíháním je to peklo, tak snad se moc nezlobíte.


At least we're under the same sky.

26. října 2014 v 22:43 | Inny Emilly |  journal
Cejtím se jako hromádka neštěstí. Kruci, musím se dát dohromady! Jenže tak nějak přicházím o své nejlepší přátele, hrozně se vzdalují. Tak nějak jsem se snažila, ale už jsem z toho celkem otrávená. Čas trávím s jinými lidmi a je mi s nimi fajn, ale chybí mi nejlepší kamarádi. Jenže jim asi nechybím já. Navíc, všichni okolo si nějak žijou svůj život a mají vztahy, něco se u nich děje a já? Já nic. Teda.. jo, ale nic asi velkého. Nebo mi to tak jen připadá. Za poslední dobu jsem si zas uvědomila, proč jsem byla tak proti vztahům, ale stejně.. Když všichni okolo vám pořád říkají, jak jsou s tím a tím a jsou happy a že maj někoho dalšího a bla bla a vy si jen říkáte "co je se mnou sakra špatně?". Jsem ráda, že jsou lidi okolo mě šťastní, jen nechápu, proč není přáno mně něco takového taky zažít. Jojo, vím, že se jednou dočkám a bla bla a vím, že to teď asi vypadá, že to hrozně hrotím, což ani není pravda, jenže jsem ted' nějaká smutná, a tak mi to prostě hlodá v hlavě.

Go away

Ani mě nějak nebaví to budování vztahů. Nějak to neumím a vlastně mě celkem otravuje něco okolo toho řešit. Mám ráda volnost, svůj prostor, moct si dělat co chci a neohlížet se na to, jestli to už nepřeháním, kde jsou jaký hranice, jestli to nebude vadit tomu druhýmu a podobně. Teda myslím jako ve vztahu. U kamarádu si ty hranice snažím hlídat. Ale na druhou stranu, ke každému občas přijde to období, kdy nechce být sám. Chce k sobě někoho a podobně, ale po dnešku, kdy mě zase začlo štvát, jak moc si dělám naivně naděje, tak jsem si řekla, že už se na to chci vykašlat. Jestliže na mě sere i ten nejaktuálnější, s kterým jsem to chtěla zkusit, tak na to peču. Budu zas chvíli na to všechno kašlat a dělat si kde chci, co chci. To mi asi půjde líp.

Omg, jak teď skoro nechodím na blog, tak už jsem se úplně odnaučila cokoliv psát a teď tu plácám pátý přes devátý. To mě taky štve. Vůbec se mi nechce na blog něco psát. Hrozně jsem zlenivěla. Musím zase začít. Nechci se tady na to vykašlat, potřebuju se zase do toho psaní nějak dostat. A asi to taky psát ve chvílích, kdy nejsem úplně mimo a totálně vygumovaná. Což je zrovna teď. Půjdu prostě spát a ráno bude líp. Zaběhám si, zacvičím si, dám sprchu a vyrazím mezi lidi a tuhle stupidní náladu hodím do nejbližšího koše.

Hit me! I want to feel something.

20. října 2014 v 23:17 | Inny Emilly |  journal
Tak jsem zase jednou byla naivní a myslela si, že mi může něco vycházet. Oh, jsem to ale hloupé děvče. No co.. stalo se. Asi si to prostě nezasloužím. Tak nějak vypadalo všechno úžasně, nadějně.. až moc dobře na to, aby to byla pravda. Smutné, ale to je život. Bude něco jiného, ale teď už na to kašlu. Být hodná už je ohraný. Být naivně hloupá se ke mně nehodí. Zkusila jsem to. Nelíbí se mi to. Kašlu na to.

Ach jistě, protože je to tak jednduché, že? Říct si "seru na to" a prostě se na to vyprdnout. Jasný. Haha, další naivita dneska. Fakt mi to asi jde. Bože, cejtím se jak ubožák. Nenávidím to. Co je tohle kurva za náladičku? Jsem nasraná sama na sebe, smutná, že mi to nevychází s nějakým borcem a zároveň úplně v klidu? Nějaký ticho před bouří. Už si ani nedělám stupidní naděje ty jo. Fakt zbytečný. Prostě si nezasloužím nic a nikoho... zase. No co, tak si počkám. Teď bych si za ty kecy dala facku... ale prostě. Omfg,co to je!? I to moje psaní už stojí za hovno. Musím se sebou něco dělat, tohle už je zlý. Měla bych si dát pořádně na držku. Jsem fakt ubohá.


I look at lots of people. Doesn't mean I want to get to know them.

19. října 2014 v 12:54 | Inny Emilly |  journal
Fuj, no to už je zas neděle? Ach jo. Toto zas uteklo a minimum volnýho času. Ačkoliv mi to asi takhle vyhovuje, mít neustále co dělat, trochu chaos a stres. Asi tahle divočina je přesně pro mě. Konečně jsem si taky vydělala nějaké peníze. Už mě nebavilo nemí ani korunu a muset obírat lidi okolo. Ještě, že mám tak hodný kamarády. Dneska mě sice čeká moře učení, teda spíš tenhle týden. Vidím to na prokrastinaci zase. Pravděpodobně to budu dělat pár hodin před odevzdáním. Nechápu, proč musí učitelé všechno vždycky nacpat na jeden týden.

Je to divný, ale připadám si úplně normálně. Heh. Jakože se nic extra neděje, hlavně nic "špatného". Všechno je tak nějak v normálu, normální věci, ačkoliv, co je vlastně normální,že? Nemám moc ani o čem napsat. Teda, je tu pár věcí, dobrých věcí, ale já většinou na blog píšu jen, když prožívám nějaký smutný chvíle, nebo nějaký emoční průjmy. =D Olá, to nebyl moc dlouhý a záživný článek. Jooo, ale zapomněla jsem se zmínit o tom týdením challengi, který jsem porušovala každý den. Ups. Trošku se nezadařilo no. Asi nemá cenu si něco takovýho dávat.


Life's to short to even care at all.

14. října 2014 v 17:47 | Inny Emilly |  journal
No, tak mi ten můj challenge nevydržel ani den. Teda minimálně co se týče kouření a alkoholu, porušovala jsem to zatím každý den od toho, co jsem si tuhle výzvu dala. Ups. Ale s cvičením se docela držím a nepřežíráním se tak nějak celkem taky. Uvidíme, hlavně at' mi vydrží to cvičení, nějak vyladím to žraní a to ostatní.. no, jsem puberťák, asi jen tak nepřestanu. S učením se zatím taky nějak držím a snažím se tomu věnovat co nejvíc času. Snad to i k něčemu bude. Zítra se chci nechat přezkoušet z češtiny, tak pokud se to ted' opravdu naučím, což dělám, tak to snad výjde. Výpisky dělám už asi dva dny a jsou toho mraky a vůbec nevím, co z toho se mám naučit.


Taky bych se chtěla zas o něco víc věnovat blogu a napsat i nějaký trochu záživný článek, co bude trochu k světu. Ted' mám poměrně "špatnou" náladu. No, ona není úplně špatná, ale taková, že se snažím být v klidu a přitom by mi stačilo tak málo k tomu, abych vybouchla. Ovšem, snažím se držet a radši se vyhýbat všemu, co by mě mohlo donutit bouchnout a to hlavně některým lidem. Nějak nenápadně se bavit s jinýma tak, aby to ale nevypadalo, že s těma druhýma mluvit nechci. Prostě jsem divná no.. známe to asi všechny v některým tom speciálním týdnu, haha.

Dopiju si svůj čaj a vratím se na chvíli k učení. Jakou formou se učíte? Já si to několikrát vypisuju a přepisuju a pak zase přepisuju. Je to jediný co mě tak nějak "baví" a i se to tím učím. Pak už si to jen čtu pořád dokola a učím zpaměti, ale nevím jestli je to úplně dobrý. Moc u toho čtení nevydržím a hlavně vždycky usínám. Jak jde o učení, i flek na zdi je zajímavější. Až se doučím, tak si dám svoji minimálně půl hodinku cvičení, nějakou malou véču a zabruslím do postele. Zítra ráno mě čekají dvě nepříjemný hodiny a pak už celkem v pohodě den. Mějte se krásně!

One week challenge.

11. října 2014 v 11:32 | Inny Emilly |  journal
Tak jsem se rozhodla, že dám sama sobě týdenní výzvu. Spočívá to v tom, že celý týden (ode dneška) nebudu pít, kouřit, přežírat se, budu denně !!minimálně!! půl hodiny cvičit, budu pít hodně vody a jíst co nejvíce pravidelně, v menších množstvích a tak dále. Na první pohed se to zdá lehký, ale pro mě asi moc nebude. Teda asi určitě. Hlavní důvod, proč do toho jdu je ten, že už je mi poslední době opravdu zle a i když se snažím, nejsou žádné výsledky. Bolí mě neustále hlava, bývá mi na zvracení, cítím se unavená, jsem věčně přežraná sušenkama, brambůrkama a podobnýma sračkama a většinu času hovno dělám. Takže tak nějak doufám, že mi tohle trochu pomůže. A jestli ne, tak si dám pivo, cigárko a budu na to kašlat :D.

Už jsem jednou psala článek o tom, jak budu cvičit a kdesi cosi. Pravda je, že celkem cvičím, ale třeba tu třicetidenní výzvu jsem nakonec nedala. Skončila jsem asi někde u dvacátého dne, což je celkem škoda, ale byly k tomu důvody no. Joo a abych nezapomněla, plánuju taky omezit počítač a hlavně facebook. Prostě věnovat čas hlavně sobě a učení a samozřejmě kamarádům, ale ne sezením u fb. Takže mi držte palce, budu vás potom informovat za jak dlouho to poruším :D. Řekla bych, že si nejpozději v pondělí zapálím, nebo dám pivko.


The biggest mistake you can make in life is to have a constant fear that some do.

10. října 2014 v 20:38 | Inny Emilly |  journal
Měla jsem naději. Měla jsem odvahu. Zkusila jsem to. Vyšlo to. Skvělý to pocit. Teď jsem z toho vážně šťastná. Nejen proto, že to vyšlo, ale proto, že jsem to zkusila. Že i přes ten strach, jsem našla kus odvahy a prostě do toho šla. Mít pořád strach je otravný, překonávání strachu je jedna z nejlepších věcí. Zbožňuju to. Je sice na nic, když to nevyjde, ale znáte to, když to nezkusíte, nevíte. A bát se pořád, že to nevyjde... nikam se pak nehnete. Dává vůbec smysl, co tu píšu? Haha. Vlastně jsem se jen chtěla podělit o první čtyři věty, jelikož z toho mám opravdu radost.


Tak nějak jsem vás možná tímhle článkem chtěla podpořit, aby jste se všichni tolik nebáli něco zkusit. Vtipný třeba je, jak vám ostatní říkaj, nebo spíš radí, co máte dělat, ale sami by to neudělali. Já když už se snažím někomu poradit, tak podle toho, co bych v jeho situaci udělala já. Stejně tak, když mám problém a nevím co dělat, tak se většinou zeptám sama sebe "Co kdyby v téhle situaci byla moje kamarádka, co bych jí poradila?" Ovšem skoro nikdy to neudělám tak, jak bych jí to poradila, heh.

Ne, vůbec mi nepřipadá, že tohle je článek úplně o totálním hovně. Prakticky tu nepíšu nic smysluplnýho a zní to, jak kdyby to psala dvanáctiletá holka (omlouvám se všem dvanáckám :D). Asi už zo jde se mnou z kopce. No, tak radši nic, mějte se!

If you don't try, you'll never know. If you don't go after what you want, you'll never get it. And If you never ask, the answer will always be no.

8. října 2014 v 18:09 | Inny Emilly |  journal
Naděje je příšerná věc. Na jednu stranu vám pomáhá přežít dny, kdy se vám nedaří, jste vyčerpaní, zoufalí a nešťastní. Nutí nás věřit, že se věci změní, že vše bude lepší.Pomáhá nám udělat další krok i když se bojíme, jen proto, že je tu šance, že to výjde. Taky nás ale občas nutí trčet v minulosti nebo se zaseknout na nějakém bodu, který by jsme už dávno měli opustit a pohnout se dál. Co ale s tím? Jak mám vědět, jestli je ještě dobré se držet naděje, nebo kdy je čas nechat to plavat? Co mám sakra s tímhle dělat?

Untitled

Chtěla bych mít nějakou jistotu, že když něco udělám, bude to k něčemu dobré. Jenže to nejde, že. Jediné co mi k tomu ale brání, je moje pýcha. Já sama si stojím v cestě. Vlastně to není tak těžký. Buď to zkusím a výjde to, nebo ne a prakticky se nic moc hrozného nestane. Maximálně už nebudu za tu "hrozně drsnou", která je nad věcí, která nepřileze první a podobně. Jenže ten strach... nejistota, obava, pochybnosti. To všechno mě děsí. V čem je sakra takovej problém? Co mě tak drží zpátky? Jen já sama.

Magical... ...

Potřebovala bych od někoho slyšet radu. Vědět, jak to udělat správně, ale nejspíš je to tak, že žádná možnost není pokaždé ta správná. Nikdo mi nemůže dát tu odpověd' kterou hledám, jen já a to tím, že něco konečně udělám. Pořád se ptám druhých na to, jak bych to měla udělat, nebo co by oni udělali na mým místě a ve skutečnosti chci jen slyšet "Ano, udělej to! Je to správně. Nemáš co ztratit! Jdi do toho, nebuď srab." Jenže i kdyby mi tohle řekli, stejně budu pochybovat dokud mi to neřekne aspoň 100 lidí.

I will not let anything take away standing in front of me.

6. října 2014 v 22:43 | Inny Emilly |  journal
Jak je možný, že si tak moc nevážím všeho co mám? Jak to, že jsem neustále s něčím nespokojená, od všeho očekávám víc a nic mi není evidentně dost dobrý. No, to asi přeháním, zase tak nevděčná nejsem. Jsem spíš naštvaná, jelikož i přesto, že mám víceméně vše co potřebuji důležitého, tak stejně něco pořád postrádám. Možná už mě nebaví být sama? Možná, že už taky očekávám, že se někde začne vyvjet nějaký vztah, což je u mě fakt divné. Na malý moment se mi zdálo, že už se všechno ubírá správným směrem, ale jako obvykle, moc jsem se pro něco nadchla. Proč z toho mám tak mizernou náladu? Vždyť mám dobré kamarády, partu, rodinu (a kupodivu celkem dobré vztahy v ní - už), nejsem nějak nemocná, mám co jíst, kde bydlet, o koho se opřít.. Tak co pořád chci víc? Proč jsem nešťastná s nezájmu jednoho kluka? Omfg!!! Co to má bejt!?

KISS ME | via Tumblr

Skoro se mi zdálo, že se na mé straně už všechno nějak uklidnilo. Minulý měsíc byl celkem špatný, tedy nebyl, ale jakože moje emoční stavy byly špatné. Byla to trochu houpačka. Půl dne vysmátá, spokojená a já nevím kde co, půl dne histerická, zoufalá, zničená. Nemohla jsem spát, mlátila pěstmi do zdi, usínala v křečích zoufalství (haha, to zní poněkud vtipně, když to takhle napíšu), měla noční můry, úzkosti. Ha, ještě, že máme ve škole tu psychologii, díky které si teď spoustu věcí dokážu zpětně vysvětlit. No, každopádně se mi už zdálo, že tenhle měsíc začal dobře. Spí se mi celkem v pohodě, nálada byla dobrá, stavy "úzkosti" minimální, jenže teď? Jsem zase seknutá na místě, neschopná pohybu a unavená z toho mého věčného "To zvládnu!".

Ano, nejsou to až tak tragické věci, ale člověka to stejně ubíjí. Ať chceme nebo ne, mezilidské vztahy jsou pro nás jedna z nejdůležitějších věcí. Okolo toho se vlastně všechno točí, takže nám to tudíž hodně ovlivňuje naši náladu. Jojo, to jsem zas chytrá, co? Dřív jsem moc nechápala vztahy mezi lidma, vlastně pořád je úplně nechápu, ale už chápu to, proč o to vlastně lidi teda stojí. Teda, občas to chápu. Problém je, že už tenhle stav trvá nějakou dobu a tak si říkám "Co je na mě sakra tak špatnýho? Proč si to nezasloužím?". Vím, že jednou něco bla bla.. čas.. bla bla... jasně, vím to, ale stejně. Teď v tuhle chvíli, chci víc!

:*

Ale víte co? Nenechám toho. Nepřestanu. Budu se snažit. Udělám maximum. Budu silná, nebudu se bát udělat první krok a i když jo, udělám ho stejně. Musím to zkusit. Lepší něco udělat a doufat, že to výjde, než neudělat nic a pak litovat, že jsem se aspoň nepokusila. Chci mít zase skvělou náladu, být nabitá energií a né se užírat něčím, co se zase nevyvedlo. Takových pokusů ještě bude... Nesmím se vzdát, nikdy. Došla jsem sem, stálo mě to hodně, abych měla co mám a nevzdám se ničeho z toho.

Statistics / 29.9. 2014 - 5.10. 2014

6. října 2014 v 19:17 | Inny Emilly |  blog news

Pondělí: 15
Úterý: 17
Středa: 10
Čtvrtek: 5
Pátek: 17
Sobota: 15
Neděle: 21

Celkem: 100