Červen 2014

I can't stop these feelings melting through.

27. června 2014 v 13:30 | Inny Emilly |  journal
Den co den se znova přesvědčuji o tom, že věřit lidem je pěkná blbost. Naberete dojmu, že tomu člověku důvěřovat můžete a on vás brzy přesvědčí o opaku. Nehledě na to, že svěřit někomu své tajemství, aby jste ulechčili svému trápení nebo něco, o čem doufáte, že to zůstane pouze a jen mezi vámi, je další velká pitomost. Tedy pokud nechcete docílit toho, aby to věděli za chvíli všichni vaši přátelé, nepřátelé i lidi, kteří vás vůbec neznají. Nejlépe ještě v té verzi, která ani není vaše. Normálně už se bojím cokoliv dělat nebo říkat, abych toho později nelitovala a nevěděli o tom všichni. Věci, které jsem dřív dělala,chtěla dělat a nepřišly mi nějak špatný, se mi teď hnusí. No, nevím, jestli přímo hnusí, ale nějak k nim mám určitý blok. Nejde se už tak chovat. Možná je to dobře, ale svým způsobem mi tahle šílená morální zábrana vadí.

Untitled | via Tumblr

Nastaly prázdniny! Stále si to zcela neuvědomuji. Mám pocit, jakoby se ani nic neměnilo. Nejspíš mi to dojde v pondělí, až nebudu muset vstát nebo se budu válet někde u bazénu a chodit domů uprostřed noci. Dvouměsíční víkend! Ano! Už to nehorázně potřebuji. Nějak jsem už z toho všeho nehorázně unavená a chci klid. Teda né zrovna klid v tom slova smyslu, že budu doma v posteli, ticho. Spíš jakože už je třeba se bavit a neřešit školu a jiné věci od kterých si snad přes prázdiny odpočinu a po nich se to nějak urovná. Prosííím.

V poslední době jsem neměla ani moc chuť na blog. Vlastně nebylo ani moc času, doma jsem se spíš tak míhla a kde jinde psát blog než v klidu doma, ne? Takže jsem ani nějak zvláště neobíhala, tudíž předpokládám, že si mě pár lidí odstranilo z affs a nejspíš mi to ani neřekli. Nevadí. Pokusím se to nějak zlepšit, jen nevím, jestli zrovna dnes. Přeci jen začátek prázdnin sice načínáme celý týden a možná bych si už měla dát pauzu, né, že bych tu pauzu chtěla. Ovšem uvidíme jak se to vyvrbí. Třeba není nejhorší nápad zůstat pro dnešek taky doma a jít prostě spát, nebo udělat věci, co jsou doma potřeba. Tak dlouho jsem to odkládala.

💭 | via Tumblr

Tenhle poslední týden byl na jednu stranu hrozně náročný a dalo by se říct, že jsem v některých chvílích už umírala, ale taky dost záživný, hektický a zábavný. No, to jsem asi nespojila nejlepší slova. Ale tak co. Většinu času jsem od minulého pátku trávila někde... s kamarády. Domů jsem se přijela osprchovat, prospat a pak zase dál. Mně prostě tenhle způsob života vyhovuje. Momentálně. Asi je to prostě věkem, nebo já nevím čím. Možná taky tím, že doma být nechci, protože mi ta situace tady akorát kazí náladu. Prostě tenhle týden byl zvláštní. Jedním slovem náročný. Ovšem jako start prázdnin by to šlo..

WeHeartIt Inspiration #04

18. června 2014 v 17:05 | Inny Emilly |  tips&inspirations

Behind every beautiful thing there is some kind of pain.

16. června 2014 v 20:56 | Inny Emilly |  journal
Jak jen začít tenhle článek. Snad bych se s vámi měla asi pozdravit, jelikož jsem tu nějaký ten týden a něco nebyla. Omluvila bych se, ale není moc za co. Byla jsem u moře a musím říct, že to bylo parádní. Asi nejlepší dovolená na které jsem kdy byla. Možná už jen proto, že to nebyla rodinná dovolená, ale školní akce. Měli jsme dost volnosti, takže jsem si chvilkama mohla připadat opravdu dospěle, což jsem asi potřebovala vzhledem k situacím doma. Být zase zpátky je pro mě celkem peklo. Nějak se na mě navalila jakási psychická únava a už to opravdu chce léto a prázdniny. Nové zážitky, jiné lidi, klid, pohoda.

Nějak mě asi úplně nenapadá co bych měla ještě napsat, protože jsem nějakým způsobem přehnaně unavená a do ničeho se mi nechce. Jsem naplněna skvělými zážitky, ale zároveň se mě stále drží ten pocit, že jsem jednoduše a prostě řečeno v prdeli. Je to už opravdu unavující, vysilující a nehorázně otravné. Nějak se modlím, ať to prázdniny všechno uklidní, protože jinak mi asi přeskočí...

Untitled

Statistics / 9.6. 2014 - 15.6. 2014

16. června 2014 v 20:33 | Inny Emilly |  blog news

PONDĚLÍ: 10
ÚTERÝ: 13
STŘEDA: 9
ČTVRTEK: 11
PÁTEK: 5
SOBOTA: 5
NEDĚLE: 10

CELKEM: 63

Statistics / 2.6. 2014 - 8.6. 2014

16. června 2014 v 20:31 | Inny Emilly |  blog news

PONDĚLÍ: 11
ÚTERÝ: 17
STŘEDA 6
ČTVRTEK: 17
PÁTEK: 11
SOBOTA: 9
NEDĚLE: 6

CELKEM: 77

I'll pretend that I'm kissing the lips I am missing and hope that my dreams will come true.

2. června 2014 v 18:09 | Inny Emilly |  journal
Včera jsem psala o tom, jak se všechno hrozně rychle mění. Jak je chvíli něco skvělé a za pár minut úplně na nic. Jak rychle nám maličkosti změní den i náladu a dnešek je toho zářným příkladem. Šla jsem ráno do školy a vůbec se mi tam nechtělo. Měla jsem k tomu až odpor. Cítila jsem se sama, byla jsem "naštvaná" na nějaké lidi a neměla jsem tu nejlepší náladu. Dost jsem z toho měla i strach, srdce mi bušilo, jak kdyby mě čekala maturita nebo nějaké velké životní rozhodnutí. Moje nejlepší kamarádka tam dneska být neměla, o to větší jsem měla strach, že tam budu sama. Nicméně do školy jsem musela. Přišla jsem v průběhu čtvrté hodiny. S nikým jsem se nechtěla moc bavit, yla jsem rozesmutnělá. Sledovala jsem jeho, jak sedí přede mnou a jediné co jsem chtěla bylo, se ho dotknout. Aby všechno bylo se všema zase v pohodě.

Lisa en el país de las maravillas

Nejlepším řešením bylo prostě udělat to, o čemž jsem také psala v minulém článku "If you can't let it go, let it in". Prostě se mi nějak podařilo odhodit všechno co mě štvalo, mrzelo a podobně, protože už jsem se v tom dál nemohla takhle topit a nechala jsem ten pocit, aby mě prostě odnesl na růžový obláček. Přestale jsem se s tím prát a hrát si na hrdou. Nemělo by to už ani cenu. A najednou.. Všechno se zdá být zase dobré. Jako kdyby se to do normálu dostalo tak rychle. Jako když jsem nebyla jen já ta co na to čekala. Celý den byl hned lepší. Slunečnější. Přitom stačilo s tím jenom přestat bojovat. Vím, že tohle není všechno. Nebude to dobrý pořád. Ale právě teď to tak je a zítra už být nemusí, ale na tom teď nezáůeží, protože v tuhle chvíli je to tak, jak to má být.

Posledních několik dní mi hlavou neustále běhá jedna otázka. Pořád a pořád dokola se v hlavě ptám "Je špatné mít pořád naději, že jednou budeme spolu?". Přemýšlela jsem, jak bych asi poradila kamarádce, kdyby byla v mé situaci a zeptala se mě na totéž. Asi bych jí řekla: "Není špatné mít naději. Je to ubohé a naivní. Ale není to špatné, a možná ani zbytečné, protože zatím co ty budeš doufat a čekat, čas poběží a věci se budou měnit. A během téhle doby budeš mít možnost nabrat sílu na něco nového a zatímco budeš čekat, přijde někdo jiný a budeš se moct pohnout dál."


If you can't let it go, let it in.

1. června 2014 v 12:14 | Inny Emilly |  journal
Tak nějak už jsem přišla na to, že psát tyhle typy článků ráno nemá žádný smysl. Během těch několika hodin přes den se toho může ještě tolik změnit. Je to až zvláští. Stačí opravdu málo, aby se všechno změnilo, rozpadlo, nebo naopak zlepšilo. Někdy stačí jen malá chvíle. Pár minut. V jednu chvíli odcházíte ze školy s nejlepším pocitem toho, že máte všechno, co jste od života doteď chtěly a o 5h později je všechno pryč a ty šťastné chvíle jakbysmet. Stejně tak může být jeden týden naprosto dokonalý a druhý úplným peklem.

come as you are | via Tumblr

Co z toho logicky plyne? Že je dobré si užívat každé hezké chvíle a být za ni vděční. Že slovo "navždy" je blobost a spousta lidí by si to měla uvědomit. Že myslet si, že všechno bude pořád dokonalý je naivita za kterou by se měly dávat facky. Špatné chvíle byly a budou. Jenže lidi si tím až moc nechávají zastínit to dobré. Jakoby to ani neviděli. Asi taky někdy až moc sleduju jen to špatné, ale přece jen nám to něco dává. Zkušenosti, ponaučení, změnu. Někdy to špatné, napáchá dost dobrého, jestli víte, co tím myslím.

Dneska to vypadá na krásný den. Pravděpodobně strávený doma, ale nějak zvlášť mi to nevadí. Využiju to na přípravy k moři, které mě čeká za necelý týden. Vlastně příští týden touhle dobou budu mít "polední klid" někde u moře. Krása. Nejvyšší čas přestat o všem přemýšlet. To jsem dělala včera a došla jsem k závěru, že tohle válčení sama se sebou nemá cenu. Pořád se to snažím nechat jít, ale nějak to prostě nejde. A tak, když to nemůžu nechat jít pryč, nechám to prostě přijít. (nebo nevím jak jinak to česky napsat :D) A během toho času nadějí a doufání, možná i nějaké snahy, to přejde samo, nebo se objeví někdo nový.. To je na čase krásné, dá nám nové příležitosti.