Behind every beautiful thing there is some kind of pain.

2. dubna 2014 v 23:15 | Inny Emilly |  journal
Dneska se vážně nepoznávám. To ani není možný, že jsem to já. Taková přece nejsem, nebyla jsem.. Nikdy jsem ještě takhle nežárlila, necítila se tak naštvaně, kvůli takovým věcem a neměla takový strach, že příjdu o lidi, které mám nesmírně ráda. A to vše jen díky jedné holce. Vlastně to možná není až tolik kvůli ní, jako spíš kvůli tomu, jak se kvůli ní chovají lidi, na kterých mi záleží a které mám tak ráda. Jakoby najednou vyměnili třičtvrtě roku za jeden den. A náhle jsem pro ně jen známá. Nic důležitého.

Ubíjí mě to. Bolí to. Zuřím. Šílím. Trápí mě to. Neumím to ovládat. Celý den se chovám jak nějaká hysterka, skleněný oči, bod varu, zuřivost, strach. Co to je? Dá se tomuhle všemu říkat žárlivost? Nikdy jsem totiž takhle ještě nežárlila. Spíš je to strach, že příjdu o někoho, bez koho si to teď ani nedokážu představit. Vlastně o víc takových lidí.

Feelings

Moje morální půlka mozku se přesvědčuje o tom, že nesmím myslet tak, jak teď myslím. Ta druhá říká "Jdi a rozkopej jí hlavu". Ovšem moje současné chování by je všechny akorát vytáčelo a jelikož jsou opačného pohlaví, nechápou to. A tak prostě musím zítra jít a usmívat se a tvářit se, že mě to neštve a neužírá. Že to vlastně vůbec nebolí. Vše jen proto, abych nepřišla o ně. Kéž bych tak hlavně jemu mohla říct, co vlastně cítím, jak mě to všechno štve a co se děje. Ale detail? Je mu to totálně fuk.


A teď přichází ta chíle, kdybych praštila sama sebe do obličeje, protože na světě je milion horších věcí. Plno lidí, kteří mají stokrát větší problémy a já se tu užírám takovou ve finále docela blbostí.. Jenže mně to teď příjde jako jedna z nejhorších věcí, co se mi dějí. Je tu zase ta bitka mě se mnou... Jedna strana křičí a druhá mlčí. Jedna zuří, druhá ji uklidňuje. Jedna chce utýct a druhá chce bojovat. Jedna to chce nechat jít a druhá chce všechno získat pro sebe. Nekonečný boj.

.

Jsou to už sice dva měsíce, ale mně to připadá jako celá věčnost. Možná je to silnější a silnější. Ten pocit jaký mám když ho vidím. Když jsem u něj. Když se na mě podívá nebo se mě dotkne. To, jak to ovlivňuje moji náladu je neuvěřitelné. Jakoby se najednou svět netočil kolem ničeho jiného. Nesnáším ten pocit, že není můj a že vlastně nemám vůbec právo takhle žárlit nebo si dělat nároky. Nesnáším, že se cítím takhle. A nesnáším to, že jsem taková hsterická ufňukaná fiflena, jakou jsem přesně být nechtěla. Jenže to prostě nejde zastavit.

Asi je to karma.. Nejspíš jsem dřív musela být horší, než jsem si myslela, protože pokaždé, když se zdá, že vše začíná být OK, objeví se důvod, proč je všechno zase na nic. Něco budujete dlouho a ono to může zmizet za jeden den a pak se objevují pochybnosti nejen o tom, jestli to co jste budovali vůbec bylo skutečné, ale hledáte chyby na sobě. Přemýšlení o tom, jestli jsem nebo nejsem dost dobrá, jestli jsem tak hrozná, nebo co dělám špatně je nejspíš nekonečné.
 


Komentáře

1 holkyhrajouhry | Web | 4. dubna 2014 v 16:41 | Reagovat

ahoj, jsem tu poprvé, musím říct, že máš pěkný blog a hodně zajímavých článků, určitě si to tu prohlédnu a pročtu.

2 Baška | Web | 5. dubna 2014 v 9:56 | Reagovat

Podľa mňa to je iba strach a tiež sa to podľa mňa urovná, dúfam.

3 Terka | Web | 5. dubna 2014 v 11:01 | Reagovat

já taky nesnáším jak se lidi mění,a ani jak se měnim já,a to stim klukem,no snad ti to snim víjde nebo tě ten pocit přejde....

4 LinDa | Web | 5. dubna 2014 v 13:51 | Reagovat

Dúfam, že sa z toho dostaneš. Ja by som tiež niekomu najradšej nakopala zadok a vyšklbala všetky vlasy.
Zostaň silná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama