Říjen 2013

Shoot for the moon. Even if you miss it you will land among the stars.

30. října 2013 v 15:33 | Inny Emilly |  journal
Tak už se nám zase blíží škola. Opravdu se mi tam nechce, ovšem komu by se taky chtělo, že? Všechno je teď tak divný. Mám takovou zvláštní náladu. Cítím se tak nějak šťastně nešťastná. Asi jsem jen jako vždy příliš nespokojená se svým životem a nevděčná za všechno co mám. Včera byl parádní večer. Potkala jsem zase pár lidí, vyrazila si s jinýma než obvykle a zase sama sobě dokázala, že nemusím být závislá jen na jedněch lidech, ale můžu se bavit a poznávat nový lidi.

Zjistila jsem, že svět je opravdu malý a, že dost často potkáte přesně ty lid, které zrovna vůbec potkat nechcete. Celé ráno si příjdu jako telefoní ústředna a někdo mi volá a píše. Musím přestat dávat svoje telefoní číslo, heh. Docela jsem si utancovala nohy, ale stálo to za to. Nevím proč, ale ačkoliv nic špatnýho neprovedu, stejně si druhý den po kalbě, příjdu prostě provinile. Nevím čím to je. Vždyť jsem nic neprovedla. Asi mám v hlavě zabudovaný nějaký divný myšlení.

Spring by xxIMPERFECTIONS on deviantART

No, každopádně všechno je teď nějak zvláštní. Smíšené pocity. Co to kruci je? Jak je vůbec možný, že se snažím být věrná klukovi, s kterým se skoro ani nebavím. Snažím se mu dokázat, že nejsem nějaká rozdavačná, nebo se možná snažím něco dokázat sobě.. Možná se snažím být taková, jako všechny ty holky z filmů a seriálů jak jsou dokonale hodný, milý, vždy se rozhodnou dobře a dělají správnou věc a všechno se jim nakonec zadaří. Ale to je film.. né realita. Co když se až moc přetvařuju a až příliš přemáhám být taková, jakou nejsem i když bych asi někdy chtěla být?

you are someone's reason to smile.

Zase tyhle myšlenky o životě, existenci a dalších věcech... měla bych na to kašlat a prostě žít. Někdy je to ale prostě silnější. A zjistila jsem pěkně ostudnou věc. Normálně ani nerozumím slovensky. Stydím se. Možná to bylo tím, že jsem byla na půl ohluchlá z toho klubu a taky dost společensky unavená, ale i tak.. fujky. Dneska mi celé ráno volají a já to neberu, na sms neodepisuju.. a přitom.. no.. byli fajn a docela pěkný. Haha.

Tak a teď zase něco k blogu, abych ho nezanedbala svým nudným životem. Nějak se mi do psaní posledních pár dnů nechtělo. Teda možná i chtělo, ale doufala jsem, že se stane něco, o čem by mělo smysl psát, ale jako vždy jen marně čekám na něco, co se nestane. Čekání mě už opravdu nebaví, takže na to peču. Nejraději bych sem teď přidávala jen samé písničky, co mi tu v poslední době hrají, ale zase o to nadupanější bude play list za říjen.

Lana Del Rey / Lucky Ones

28. října 2013 v 11:46 | Inny Emilly |  music
Ach, moje drahá Lana.. ten její hlas, to jak mě dokáže úplně pohltit a odnést do jiného světa. Nádhera. Tahle písnička se mi hrozně zalíbila. No vlastně asi jako většina jejích písniček mě úplně dostala. Obvykle když se uchýlím k poslouchání Lany, jsm nějakým způsobem smutná. Teď ale když poslouchám tenhle song, tak mě to ani tak nenaplňuje smutkem, jako spíš nadějí a očekáváním. "Finally, you and me are the lucky ones this time"


Upřímnost. Jinak řečeno, moc mluvím a až potom přemýšlím o čem.

26. října 2013 v 20:07 | Inny Emilly |  admin's life
"A sakra! Co jsem to řekla!?" Taky si tuhle větu občas říkáte? Já docela často. Stále se chlubím tím, jaký jsem upřímný člověk a, že říkám to, co si myslím a co mám zrovna na jazyku. Lidi mi říkají, že jsem drzá. Někdo mě za to má rád, někdo mě za to nenávidí. Což o tom.. občas mám prostě prořízlou pusu. Někdy ale opravdu nevím, kdy je lepší mlčet. Ano, jsou i dny kdy nad tím přemýšlím a krotím se, ovládám to, ale jsou dny (především ty alkoholové víkendy), kdy moje upřímnost a pusa jedou na plno. To je pak asi dost zlé. Né asi, ale určitě.

Jsem hrdá na to, že si stojím za svým názorem a umím lidem říkat pravdu ačkoliv není vždy pro ně příjemná. Spousta lidí se na to dívá tak, že jim něco vyčítám, nebo, že jim hrozně křivdím. Dnešní lidi prostě neumí přijímat upřímnost neboť na ni nejsou příliš zvyklí. Stále se jen pomlouvá a lže, lidé jsou falešní, málo komu lze věřit na 100%. To z nás dělá opatrné a nejisté. Já jsem ráda, když jsou ke mně lidi upřímní a říkají mi věci narovinu, ale sama se tomu občas vzpírám. Každopádně někdy, když mluvím a mluvím a stále jen mluvím, zapomínám přemýšlet nad tím co říkám. Teda já vím co říkám, ale nedochází mi, jaké by to mohlo mít následky. Občas něco řeknu a nemyslím to tak, jak to lidi pochopí, ale ono to tak prostě vyzní a potom jsou na mě lidi naštvaní. Fakt bych si občas měla dávat bacha na pusu. Jsou dny, kdy ze mě vypadnou opravdu perly. A tím nemyslím nic hezkého. Plácám nesmysly. Ale potom jsou dny, kdy mluvím opravdu rozumně a přitom stále říkám to, čemu opravdu věřím a myslím to vážně.

Fall Out Boy (feat. Foxes) / Just One Yesterday

26. října 2013 v 12:07 | Inny Emilly |  music
Nejnovější album Fall Out Boy. Zbožňuju ho! Všechny ty písničky jsou skvělý... snad jen Save Rock and Roll se mi moc nelíbí a pak ještě jedna, ale jinak jsou peckový. Miss Missing You, Phoenix, Young Volcanoes a další. Tuhle skupinu jsem si zamilovala hlavně kvůli písničce My Songs Know What You Did In The Dark a pak přišla písnička Phoenix a už to jelo. Když jsem si poslechla nějaké starší písničky, tak vlastně tuhle skupinu znám už dlouho a přitom o tom ani nevím, heh. Už tři dny nejedu skoro nic jinýho než tyhle písničky. Řekla bych, že mi přinášejí dobrou náladu, takže vždycky když mi začíná být mizerně, tak si rychle něco pustím a jediný na co myslím je pátek a kalby! Jsem z toho prostě veselá! Co víc můžu taky chtít!


Even the darkest night will end and the sun will rise.

24. října 2013 v 0:20 | Inny Emilly |  journal
Je zvláštní jak jeden člověk pouhým "ahoj" roztočí váš svět, vaše pocity.. prostě všechno. Pustíte naději a řeknete si "je to tak zničený, že to nejse spravit. nech to být. musíš jít dál. tohle jiný nebude, nezmění se to a nezlepší, je to prostě pryč!" a hele... vy to necháte být, chcete jít dál a najednou bum a je tu to "ahoj". A najednou se váš svět točí 100x rychleji než předtím. Srdce buší. Pocity se míchají. Nedá se to vysvětlit, ani popsat. Nedává to smysl, ale děje se to. Ono se to opravdu děje.

Všechno to ovšem komlikují otázky "proč? jak? co?". Zase plno pochybností "cože tak najednou?". Ty otázky a nejistota tu budou stále. Nezbavím se jich jen tak. Mám hrozný strach. Z plno věcí. Vím, že je brzo, kdyť je to tak hodina co napsal a kdo ví, co to znamená a co bude dál. Jsem tak šťastná a zároveň vyděšená a zmatená. Natěšená, ale opatrná. Chci být naštvaná, dát mu facku a říct "ty šmejde, jak si mi to mohl udělat!? víš jak dlouho jsem čekala, jak se trápila!?" a zároveň ho chci prostě jen obejmout a mlčet. Jsem hrozně naštvaná, to si jako myslí, že jen tak napíše promiň a já se z toho rozteču (ano, rozteču). Že mi řekne, že mě chce vidět a bavit se se mnou a já za ním poběžím (běžela bych hned). Mám nějakou hrdost. Nedám mu to jen tak zadarmo.

Love❤️❤️❤️

Ach tohle je takovej bordel v hlavě a nejen v hlavě. Nechápu to. Vždycky jsem říkala, že mi žádnej kluk nemuže tohle udělat, že tohle zvládám dobře a doteď i zvládala. Kluky moc neřešila, buď bylo nebo nebylo. Nic vážnýho jsem nechtěla. S nikým. Ale asi se tomu nedá vyhýbat věčně. Jednou to přijít muselo. Neříkám, že jsem se nikdy netrápila pro kluka, ale asi né tolik. Všechno je teď tak zamotané. Chce se mi křičet! Běžet někam daleko a tam křičet dokud mi nedojde dech.

true

A teď mi přesně došlo, že jsem začla psát tenhle článek jen proto, abych tohle ze sebe aspoň trochu dostala. A dál? Dál už ho pro dnešek nebudu moc řešit. To je asi zase kec. Nejspíš zas budu usínat tak do tří, protože nebudu schopná to dostat z hlavy. Grr. Štve mě to. Ale zároveň jsem za to ráda. Co to je sakra za divnej bordel v hlavě!? Přemýšlím jestli je to horší nebo lepší než předtím. Lepší. Určitě. Musí být. Sakra. Bojím se té budoucnosti.

S blogem už to vypadá líp. Baví mě to zase nějak jako dřív. Snažím se stále něco psát a přidávat různé věci, ať to není jen deník a hudba. I když hudby bude asi taky hodně, heh. Bez tý by to prostě nebylo ono. Příjde mi, že i víc obíhám affs a opravdu je mám čím dál radši. Zvlášť některé. Mám dojem, že se věci začínají otáčet. Možná nakonec moje sedmnáctiny dopadnou zcela jinak. A třeba si zas jen dělám falešné naděje.. nikdo neví co se stane. Uvidíme.. mějte se krásně!

Sněhurka a Lovec

23. října 2013 v 16:30 | Inny Emilly |  movies
Originální název: Snow White and the Huntsman
Rok: 2012
Žánr: Dobrodružný / Fantasy / Akční / Drama
Režie: Rupert Sanders

Popis a můj názor: Jo, proč ne. Tohle nebylo to nejhorší podání Sněhurky co jsem kdy viděla. Řekla bych, že možná jedno z těch lepších. Chtěla jsem se na to kouknout už dlouho a ačkoliv kvalita stála za starou bačkoru, líbilo se mi to. Čekala jsem, že tam půjde o nějakou lovestory jakmile se tam kromě lovce objevil ten její kamarád z dětství, ale nestalo se. Né nějak zvlášť. Myslela jsem si "no a na konci si bude vybírat mezi těma dvouma", ale ani to se nestalo. Chvilkama mi bylo líto i té zlé královny. Obsazení Kristen Stewart v roli Sněhurky bylo... no, ani nevím. Nějak se mi nezdá, že byla až tak pěkná na to, že má být nejkrásnější ze všech, ale jako bledule a mrtvá holka byla dobrá. Celkově ta postava Sněhurky.. nevím nevím. Královna s lovcem mi teda přišli tisíckrát lepší a záživnější. Ani nevím, o čem bych se tady rozepisovala. Mně se to líbilo, ale podruhé bych se na to už asi koukat nemusela.


Statistics / 14.10. 2013 - 20.10. 2013

23. října 2013 v 13:50 | Inny Emilly |  blog news
Proč dávám návštěvnost vždycky tak opožděně? Haha. Zrovna v neděli se začly dít změny na blogu a je vidět, že se návštěvnost minimálně o polovinu zvedla. Více než to. Moc vám za to děkuji a snad to takto půjde i nadále. Každá vaše návštěva, každý komentář mě vždycky potěší a snažím se vám to oplácet. Začínám se i více věnovat blogů affs, kterých mám teď málo a je to takto mnohem pohodlnější. Najdu si na ně více času a jsem za to ráda. Baví mě jejich blogy.

PONDĚLÍ: 14
ÚTERÝ: 14
STŘEDA: 16
ČTVRTEK: 5
PÁTEK: 18
SOBOTA: 17
NEDĚLE: 38

CELKEM: 122

Maybe it's not about the happy ending. Maybe it's about the story.

21. října 2013 v 15:03 | Inny Emilly |  journal
Dobré ráno! Tedy pro vás už je odpoledne, ale já asi tak před hodinou vstala. Stále jsem ještě nemocná doma, zítra jdu k doktorce, tak snad už to bude dobrý. Včera jsem měla nějakou až podezdřele dobrou náladu. Asi se mě zase chytla nějaká pozitivní energie. Tak nějak si říkám, že mi bude 17 a měla bych si do té doby vyřešit vše co mě teď tíží, něco udělat a pak začít krásný nový rok života. Zní to hloupě? Možná. Ale v mé hlavě je to prostě momentálně takto nastaveno.


Začínám se víc a víc upínat k větě "Všechno zlé, je pro něco dobré." Dobře, tak o tom vím už dlouho, ale vždycky mi trvá než k tomu zas dojdu. A jak k tomu vlastně docházím? Ve všem tom utápění se v pocitech viny, přemýšlení nad tím coby kdyby a říkáním si jak je váš život strašný se stále zamýšlíte nad tím, že to chcete vrátit a udělat něco jinak. Pak si ale vybavíte, že když to uděláte, tak tím možná napravíte něco, ale příjdete o něco jiné, co se stalo a nejspíš by se to nikdy nepřihodilo, kdyby to předtím nedopadlo tak, jak to dopadlo. Možná vás dokonce právě tahle "špatná" věc posunula dál, změnila vás, něco vás naučila a přinesla vám něco dobrého. Opravdu je třeba se na věci dívat i z jiného úhlu. Neznamená to, že to co se stalo vás přestane trápit, nebo se rázem změní v ten nejlepší okamžik ve vašem životě, ale něco vám to dalo.

Možná to opravdu není jen o tom šťastném konci na který pořád všichni čekáme. Ano, chceme být šťastný, ale k tomu prostě vede delší cesta. Hlavní je ten příběh. To co se na téhle cestě naučíme, to kým se staneme, co nám to přinese, co vezme a jak se s tím popereme. Učí nás to se vypořádat s věcmi, u kterých by jsme možná ani nevěřili, že zvládneme. Ukazuje nám to, jak moc silní jsme a je jen na nás jak budeme bojovat. To, co si z téhle cesty odneseme, už nám nikdy nikdo nemůže vzít a to jsou zkušenosti. Potřebujeme je.


Je krásné, jak se mi ty nálady mění ze dne na den. Teď mám ale opravdu odhodlání. Jen se uzdravit a začít. Půjdu si napusit vanu, dám si tam plno bublinek, čaj, všechno promyslím. Vím, že je to ještě měsíc, ale i tak se na své sedmnáctiny těším. Je to pro mě taková pomyslná startovní čára.. pro nový začátek. Tentokrát už opravdu. Pořád si plánuju velké oslavy narozenin, kde chci hodně lidí a všeho, ale víte co? Kašlu na to. O tom to není. Oslavím to doma s rodinou. Možná zajdu s kamarádkou někam na jídlo nebo třeba na shake, ale přehánět to nebudu.

Možná jste si všimli změn na blogu (layout a tak) a doufám, že udělali aspoň maličko dojem. Chtělo to už něco nového, vždycky mě ten blog pak nějak víc chytne. Docela jsem se teď zaměřila na rubriku Admin's life, ale snad nebudu narcis a nebudu stále psát jen o sobě, ale i jiné články. Heh. No, doufám, že zase jenom tak nekecám a už tu fakt začnu něco dělat. Zatím pa.

Potřebuji znát pravdu za každou cenu!

20. října 2013 v 15:21 | Inny Emilly |  admin's life
Mám dojem, že tak jako ostatní články, které mě napadají přidat do téhle rubriky, je tohle asi jen další věc ze seznamu vlastností, které na sobě nenávidím. Mám hroznou potřebu analyzovat lidi, vidět jim do hlavy, najít to co jiní nevidí, vytáhnout z nich všechno. Je to dar i prokletí. Řekla bych, že v lidech docela číst umím a není pro mě až takový problém vidět to, co ostatní přehlíží. Jsem dost empatická, ale většinu času tuhle vlastnost nesnáším a tak dělám přesný opak. Chápu ty lidi a vím jak se cítí, ale na druhou stranu jim vlastně vůbec nerozumím, protože jsem úplně jiná a jinak tyhle věci prožívám / neprožívám. Z toho tedy prostě plyne, že když je něco "tajného", musím to z těch lidí vytáhnout a někdy jsem tak nápadná až hrůza. A vlastně se možná ani nesnažím být nenápadnou. Spoustu lidí to ale naštve a v tom je háček. Kdo by se jim ale divil, že?

dark vintage on Tumblr

Ovšem není to jen o tomhle. Třeba v poslední době jsem byla špatná kvůli jednomu klukovi. Pořád na něj myslela a čekala a stále doufala, ale nic. Jednoho dne jsem si řekla dost a šla na párty kde jsem ho potkala. Byla jsem tak nějak v pohodě a další den jsem si říkala, že tu naději vložím na něco jiného. Už jsem ji tak nějak pohřbila a on další den napsal. Nechápala jsem. Proč mi tohle dělá!? Ještě to ani nebyl rozhovor a hned to ukončil. Kdyby jste to jen viděli... Od té doby nad tím dumám a přemýšlím, proč mi asi psal, co za tím bylo, jestli na mě myslí a tak. Prostě to nedokážu pustit z hlavy a musím znát pravdu jinak nejsem schopná se hnout dál. Tomu říkám problém č.1! Nejsem schopná se hnout dál, dokud nebudu vědět pravdu. Né nadarmo se říká, že je lepší někdy nevědět, ale já ačkoliv to pak většinou není příjemné, tu pravdu prostě musím vždycky znát a zjišťuju a hledám tak dlouho, dokud ji nenajdu.

Mám zálibu v tajemnu, ale zároveň musím vždycky všechno vyřešit a odhalit = najít pravdu. Když jsem s někým pohádná, musím to vyřešit. I když to pro mě znamená ustupovat, což dělám opravdu nerada, ale když mi na těch lidech záleží... není jiná možnost. Stejně tak potřebuju neustále vědět, co si o mně vlastně lidi doopravdy myslí. Někdo by tomu říkal třeba jen obyčejná lidská zvědavost, ale u mě je to spíše prokletí a šílenost. Vždycky se ve všem budu hrabat tak dlouho, dokud na to nepříjdu, obzvlášť když se to týká mě.

»New Layout 10 / It's all lies, darling!

20. října 2013 v 13:10 | Inny Emilly |  blog news
Už to bylo zase potřeba! Nový design. Nějaká změna, něco jiného, nového. Příliš se tento design neliší od toho starého, vlastně spíše jen barevně. Vyměnila jsem záhlaví, pozadí a barvy, ale jinak víceméně zůstává vše při starém. Vím, je to takové ponuré a smutné, ale asi to teď více odpovídá mým pocitům a náladám a proto se mi sem možná i lépe píše. Růžové už bylo dost. Prozatím. Tohle teď ke mně patří a když se na to dobře podíváte, je to vlastně celkem uklidňující.. zpomalené... jakoby se čas mohl zastavit. Nebo minimálně na mě, to takto působí.


Tak nějak trochu doufám, že se změní zase i více než jenom design a snad i mé články zase něčím trochu oživím. Už to tu začíná opravdu trochu umírat. Je to pořád to stejné dokolečka. Stále jen písničky, journal plný depresí a pondělní návštěvnost. Když se tak dívám do historie, nic jiného se tu neděje už pěkně dlouho. Tak proč tu mám tolik rubrik, když do nich nic nepíšu. Abych odskočila na chvilku od deníku, budu teď nejspíš přidávat do téměř prázdné rubriky "admin's life". Snad i já objevím, že nejsem jen depresivní šestnáctiletá puberťačka.